pátek 9. prosince 2016

Cryo Chamber Collaboration - Nyarlathotep



Více hlav více ví. Více rukou více dokáže. A když se jako „jeden muž“ spojí téměř 30 zvukových malířů, pak může vzniknout hudební unikát, který nemá ni ve světě ambientu obdoby.

Howard Phillips Lovecraft je jméno dobře známé nejen každému fanouškovi hororové literatury. Tento mág děsu, a jeden z architektů moderního pojetí žánru, vytvořil ve své hlavě asi ta největší monstra temného umění. Megalomanské pokusy jeho pozdějších epigonů jsou prostě jen chabou náhražkou. O hodné lépe se daří lovecraftovské univerzum uchopit ve smyslu přímé interpretace skrze malbu, hudbu či herní světy. Nyní se podíváme, jak s látkou naložili umělci z dark ambientního labelu CRYO CHAMBER.

„Nyarlathotep“ je v pořadí již třetí kolaborace tohoto Simonem Heathem (ATRIUM CARCERI, SABLED SUN) založeného uskupení. První byla deska „Cthulhu“ z roku 2014, druhá „Azatoth“ o rok později. Nyní tu máme v pořadí již třetí dílo, mohutný „Nyarlathotep“, rozléhající se na ploše 190 minut ve třech monstrózních kompozicích. Z hlediska objemu autorů podílejících se na díle by se mohlo zdát, že jde o kompilaci, ale tak tomu není. Jde o novou, ucelenou hudební záležitost, vytvořenou systematickou vzájemnou spoluprací špiček světové temně ambientní scény.

Tolik fakta. Nyní dojmy. Vadí vám megalomanské pokusy filmařů uchopit lovecraftovskou poetiku co nejvíce vizuálně a dobře víte, že největší síla autorova světa pochází z děsu z neviděného? V tom případě budete z nové kolaborace nadšení. Tříhodinový zvukový „film“ je totiž svou obrazotvorností a básnickou silou jedním z nejpovedenějších ambientních počinů v historii. Síla mistrova odkazu zde netkví pouze v precizní práci s hororovou podstatou dark ambientu, ale i v důkladném uchopení hudebních motivů, evokujících starověký Egypt a Blízký východ, či archeologické vykopávky ve městech starých civilizací.  No prostě vše, co si vybavíte u génia Lovecraftova formátu.

Ve třech dějstvích se odehrává příběh o děsivém monstru schopném nakazit mysl lidí a manipulovat s nimi. Nyarlathotep je opět gigantická obluda, ale je také schopen vystupovat v lidské formě. Jeho hrůzné atributy jsou nevyčerpatelnou studnicí imaginace. Hudební ztvárnění této mytologické bytosti tak díky umu zvukových malířů ze všech koutů světa dosahuje emotivní dokonalosti. Toto je Plíživý chaos. Nyarlathotep.


Na závěr snad jen doporučení. Je dobré slyšet album v celku. Vytvořit si vhodné podmínky pro poslech. Kompozice jsou skutečně tak pestré, že nelze vyčerpat jedním soustředěným poslechem všechny zážitky, které nabízejí. Je proto ideální vracet se k těmto děsivým třem kotoučům opakovaně. Dílo je volně k dispozici k poslechu na stránce labelu na bandcampu a je k dostání k zakoupení jak v digitální, tak digipackové formě. Volba je již na tobě milý posluchači. Krásný prožitek.

Hodnocení: 100%

Možnost plného poslechu: https://cryochamber.bandcamp.com/album/nyarlathotep

sobota 1. října 2016

Max Corbacho - Far Beyond The Immobile Point

Španělský ambientní skladatel Max Corbacho je již po mnoho let známou personou světové duchovní hudby. Od roku 1998, kdy vyšla jeho prvotina "Vestiges", vydal již mnoho krásných alb. Největší průlom v popularitě jeho tvorby zaznamenal asi albem "The Talisman" z roku 2006. Skutečným klenotem je nicméně každé jeho album. V tento okamžik bych chtěl najít pár slov k jeho druhé desce "Far Beyond The Immobile Point".

Když album v lednu roku 2000 vyšlo, obsahovalo sedm kompozic velmi odlišných od prvotiny s pouštně rytmickým základem. Od půdy matičky země se totiž Max podíval na sílu makrokosmu a všudypřítomného nekonečna. Bez rytmu, chladivé vrstvy krásných zvuků se přelévají a táhnou duši do intenzivní introspekce. U Corbacha můžeme snadno vystopovat intenzivní inspiraci hudbou Steva Roache. Skladatelský přístup je však uchopen adekvátně autorově spiritualitě a hluboké tvůrčí individualitě. Pokud posluchač stejně jako já začal u slavného "The Talisman", je právě toto album nejlepší analogií konkrétního postupu při skládání ambientu. Mohutné syntetické zvuky se přelévají přes sebe a vytvářejí jakousi kosmickou katedrálu, kde není místo pro soudy a pomíjející kognitivní realitu. Album doznalo jedné podstatné úpravy od svého prvního vydání a ještě nabylo na kráse. Jeho remasterovaná verze totiž vyšla v roce 2011 na Bandcampu jako digitální release. Obohacena o dvě bonusové skladby z tohoto období se oproti původnímu vydání pyšní propojením jednotlivých skladeb více do sebe (originál striktně odděloval jednotlivé kompozice tichem). Vzniká tak nádherné flow, ne nepodobné slavnému albu "The Magnificent Void" již zmíněného Steva Roache. Pohodlně se usaďte, dýchejte. Naslouchejte tichu nekonečna.

Zde je odkaz ke stažení a kompletnímu bezplatnému poslechu online:

http://maxcorbacho.bandcamp.com/album/far-beyond-the-immobile-point

čtvrtek 21. března 2013

Jaképak rozumět poezii?


Žijeme ve vizuální době. Má na to vliv vynález fotografie, vývoj komiksu, televize, později fenomén internetu. Zdálo by se, že se ztrácí citlivost vůči textu, a vůči vyjadřování myšlenek skrze řeč. Nemyslím si to. Jen se nacházíme v rané fázi vyrovnávání se s novými médii. To se časem spraví.

Jeden z nejčastějších argumentů nečtenářů poezie je všeobecně známý. Já tomu nerozumím, říkají. Ale na poezii přeci není čemu rozumět. Poezie je umělecké jazykové vyjádření a to, co říká, sděluje právě tak jak to sděluje. Nechává pracovat metaforu a metamorfózu. A metafora je dynamický proces. Nedá se přeložit do racionální sdělovací řeči. Otázka „co tím chtěl básník říci“ je jedna z nejzbytečnějších a nejblbějších vůbec. Básník mluví daným způsobem, protože prostě zrovna jinak mluvit nemůže. A čtenář se skrze způsob jeho řeči může dobrat nové zkušenosti vnímání světa, myšlení, obraznosti. A o to jde. Smyslem poezie je objevovat, ne rozumět. Smyslem poezie je prožívat. Každý dobrý čtenář poezie se umí na svět dívat mnohem bohatším a krásnějším způsobem. A zdaleka nejde o něco těžkého. Stačí jen tiše naslouchat, či číst.

Je pravdou (a je nutné to říci), že vždy když čteme báseň, automaticky jí interpretujeme. Jenže každá interpretace se liší. Záleží na rozpoložení a nastavení čtenáře. A především – žádná interpretace není vysloveně chybná. Je to jen další způsob vnímání a prožívání. Čteme-li poezii, či věnujeme-li se jakémukoli umění, čteme-li kvalitní prózu, rozšiřuje to naše povědomí o možnostech vnímání a prožívání světa. Nic víc, nic míň. V tom se umění liší od kýče. Kýč nenabízí rozšiřování a obohacování našeho vnímání skutečnosti, našeho interpretačního horizontu. Uspokojuje ten daný, a utvrzuje nás v iluzi, že jej lze ustálit. Kdyby Avatar skončil smrtí hlavního hrdiny, nikdy by nevydělal tolik peněz. Ale zpět k poezii. Je jedno, čteme-li báseň surrealisty Bretona, nebo báseň více konstruovanou a komponovanou, například Halasovu. Čteme zkrátka nějaký pohled na svět. A poezie umí toto volné pole významů rozšiřovat. Je to jako když dítě objevuje svět.

A proto buďme více dětmi, objevujme svět skrze umění, poezii, hrajme si, nesnažme se „překládat“ metafory do racionálního jazyka, jak nás tomu mnohé učili na střední a základní škole a nevědomky tak zničili, nebo zdeformovali naši imaginaci. Nedešifrujme metafory, prožívejme je. Je to jednoduché. Čtěme poezii.

sobota 19. ledna 2013

Čtenářský deník (prosinec/leden 2012/2013)


Přelom letopočtů se v mém případě nesl spíše v duchu science fiction. Zde je pár tipů pro knižní nadšence. Má sloužit jako doporučení, i pobídka k zamyšlení. Svět literatury, ohromná síť významů, která v podstatě znamená naší existenci. Říká se, že pár věcí se v knihách nedočtete. To je pravda. Dodávám ale, že těch pár nejpodstatnějších věcí je mnohem víc vidět, čteme-li s očima otevřenýma do světa odmítajícího absolutní definovatelnost a pojmovou sebejistotu.

Charles Stross – Archivy hrůz

Tato příjemná knížka, za jejímž vydáním stojí výtečné české nakladatelství Talpress, je dílem britského smíška, navazujícího na ty nejlepší vlastnosti díla Poeova, Biercova, Lovecraftova a dalších hororových ikon. Umě kombinuje okultně hororovou atmosféru s pythonovským humorem, zdánlivé závažnosti smrti se vysmívá do očí, a svoje práce píše jako americké gangsterky šedesátých let. Jeho vynález britské okultní rozvědky Prádelna je stejně tak děsivý, jako komický, a jeho bohatý jazyk vytváří pestrou síť významů. Jo a málem bych zapomněl, nepřestanete se smát!

Neal Stephenson – Diamantový věk

Tak tady vážně nevím. Stephenson je geniální příběhový architekt s tunami postav, jeho post-cyberpunk je plný přímých i nepřímých citací a intertextuálních vazeb. Je to jako procházet obrovskou historickou knihovnu, ale v budoucnosti asi tak o sto let dopředu. Hlavní hrdinka Diamantového věku Nell je holčička z nejnižší třídy thétů, které se dostane do rukou pozoruhodná knížka-terakt, schopná vyučovat holčičku postupně základům etikety, etiky, matematiky, filozofie atd., aby se nakonec kombinace thétské imaginace se vzdělaností britské viktoriánské třídy ukázala jako fatální pro běh dějin.

David Eddings – Diamantový trůn (Elenium I)

První díl fantasy trilogie Elenium od amerického spisovatele Davida Eddingse je v českých zemích velmi populární. Jeho vtipný jazyk a napínavost děje činí z Eddingsových knížek skvělou odpočinkovou literaturu, která však nepostrádá určitý významový a interpretační přesah. Už si brousím zoubky na Rubínového rytíře. Je tomu už asi 12 let, co jsem četl Elenium poprvé, a jsem rád, že mám čas se k němu opět vrátit.

Juraj Červenák – Vládce vlků (Černokněžník I)

Slovanská historická fantasy nesoucí se v duchu conanovských příběhů R.E. Howarda, to vše s vydatnou krvavou polevou. Červenák je skvělý spisovatel a umí vykreslit brutální atfmosféru, zároveň tvořivě pracovat s historickými poznatky. Postava Černého Rogana je výborně vymyšlená. Jinak platí to, co jsem napsal u Eddingse.

William Gibson – Neuromancer

To nejlepší nakonec, takže deník uzavřeme dílem klasika. Gibson je svrchovaný král cyberpunku (jako je Stephenson jeho zdatným překonavatelem). Neuromancer je (stejně jako Diamantový věk) román na mnohá přečtení, skvěle vyprávěná potemnělá sci-fi, která posunula náš věk do nových dimenzí a rozměrů chápání. Pojmy jako kyberprostor a matrix, dnes už tak notoricky známé, vnesl do současného významového chápání právě Gibson se svým dílem osmdesátých let. Kromě Neuromancera bych doporučil také sbírku povídek Vypálit chrom či post-cyber experiment Virtuální světlo.

Odkazy:

Charles Stross - Archivy hrůz

Neal Stephenson - Diamantový věk

David Eddings - Diamantový trůn

Juraj Červenák - Černokněžník I: Vládce vlků

William Gibson - Neuromancer