čtvrtek 21. března 2013

Jaképak rozumět poezii?


Žijeme ve vizuální době. Má na to vliv vynález fotografie, vývoj komiksu, televize, později fenomén internetu. Zdálo by se, že se ztrácí citlivost vůči textu, a vůči vyjadřování myšlenek skrze řeč. Nemyslím si to. Jen se nacházíme v rané fázi vyrovnávání se s novými médii. To se časem spraví.

Jeden z nejčastějších argumentů nečtenářů poezie je všeobecně známý. Já tomu nerozumím, říkají. Ale na poezii přeci není čemu rozumět. Poezie je umělecké jazykové vyjádření a to, co říká, sděluje právě tak jak to sděluje. Nechává pracovat metaforu a metamorfózu. A metafora je dynamický proces. Nedá se přeložit do racionální sdělovací řeči. Otázka „co tím chtěl básník říci“ je jedna z nejzbytečnějších a nejblbějších vůbec. Básník mluví daným způsobem, protože prostě zrovna jinak mluvit nemůže. A čtenář se skrze způsob jeho řeči může dobrat nové zkušenosti vnímání světa, myšlení, obraznosti. A o to jde. Smyslem poezie je objevovat, ne rozumět. Smyslem poezie je prožívat. Každý dobrý čtenář poezie se umí na svět dívat mnohem bohatším a krásnějším způsobem. A zdaleka nejde o něco těžkého. Stačí jen tiše naslouchat, či číst.

Je pravdou (a je nutné to říci), že vždy když čteme báseň, automaticky jí interpretujeme. Jenže každá interpretace se liší. Záleží na rozpoložení a nastavení čtenáře. A především – žádná interpretace není vysloveně chybná. Je to jen další způsob vnímání a prožívání. Čteme-li poezii, či věnujeme-li se jakémukoli umění, čteme-li kvalitní prózu, rozšiřuje to naše povědomí o možnostech vnímání a prožívání světa. Nic víc, nic míň. V tom se umění liší od kýče. Kýč nenabízí rozšiřování a obohacování našeho vnímání skutečnosti, našeho interpretačního horizontu. Uspokojuje ten daný, a utvrzuje nás v iluzi, že jej lze ustálit. Kdyby Avatar skončil smrtí hlavního hrdiny, nikdy by nevydělal tolik peněz. Ale zpět k poezii. Je jedno, čteme-li báseň surrealisty Bretona, nebo báseň více konstruovanou a komponovanou, například Halasovu. Čteme zkrátka nějaký pohled na svět. A poezie umí toto volné pole významů rozšiřovat. Je to jako když dítě objevuje svět.

A proto buďme více dětmi, objevujme svět skrze umění, poezii, hrajme si, nesnažme se „překládat“ metafory do racionálního jazyka, jak nás tomu mnohé učili na střední a základní škole a nevědomky tak zničili, nebo zdeformovali naši imaginaci. Nedešifrujme metafory, prožívejme je. Je to jednoduché. Čtěme poezii.

sobota 19. ledna 2013

Čtenářský deník (prosinec/leden 2012/2013)


Přelom letopočtů se v mém případě nesl spíše v duchu science fiction. Zde je pár tipů pro knižní nadšence. Má sloužit jako doporučení, i pobídka k zamyšlení. Svět literatury, ohromná síť významů, která v podstatě znamená naší existenci. Říká se, že pár věcí se v knihách nedočtete. To je pravda. Dodávám ale, že těch pár nejpodstatnějších věcí je mnohem víc vidět, čteme-li s očima otevřenýma do světa odmítajícího absolutní definovatelnost a pojmovou sebejistotu.

Charles Stross – Archivy hrůz

Tato příjemná knížka, za jejímž vydáním stojí výtečné české nakladatelství Talpress, je dílem britského smíška, navazujícího na ty nejlepší vlastnosti díla Poeova, Biercova, Lovecraftova a dalších hororových ikon. Umě kombinuje okultně hororovou atmosféru s pythonovským humorem, zdánlivé závažnosti smrti se vysmívá do očí, a svoje práce píše jako americké gangsterky šedesátých let. Jeho vynález britské okultní rozvědky Prádelna je stejně tak děsivý, jako komický, a jeho bohatý jazyk vytváří pestrou síť významů. Jo a málem bych zapomněl, nepřestanete se smát!

Neal Stephenson – Diamantový věk

Tak tady vážně nevím. Stephenson je geniální příběhový architekt s tunami postav, jeho post-cyberpunk je plný přímých i nepřímých citací a intertextuálních vazeb. Je to jako procházet obrovskou historickou knihovnu, ale v budoucnosti asi tak o sto let dopředu. Hlavní hrdinka Diamantového věku Nell je holčička z nejnižší třídy thétů, které se dostane do rukou pozoruhodná knížka-terakt, schopná vyučovat holčičku postupně základům etikety, etiky, matematiky, filozofie atd., aby se nakonec kombinace thétské imaginace se vzdělaností britské viktoriánské třídy ukázala jako fatální pro běh dějin.

David Eddings – Diamantový trůn (Elenium I)

První díl fantasy trilogie Elenium od amerického spisovatele Davida Eddingse je v českých zemích velmi populární. Jeho vtipný jazyk a napínavost děje činí z Eddingsových knížek skvělou odpočinkovou literaturu, která však nepostrádá určitý významový a interpretační přesah. Už si brousím zoubky na Rubínového rytíře. Je tomu už asi 12 let, co jsem četl Elenium poprvé, a jsem rád, že mám čas se k němu opět vrátit.

Juraj Červenák – Vládce vlků (Černokněžník I)

Slovanská historická fantasy nesoucí se v duchu conanovských příběhů R.E. Howarda, to vše s vydatnou krvavou polevou. Červenák je skvělý spisovatel a umí vykreslit brutální atfmosféru, zároveň tvořivě pracovat s historickými poznatky. Postava Černého Rogana je výborně vymyšlená. Jinak platí to, co jsem napsal u Eddingse.

William Gibson – Neuromancer

To nejlepší nakonec, takže deník uzavřeme dílem klasika. Gibson je svrchovaný král cyberpunku (jako je Stephenson jeho zdatným překonavatelem). Neuromancer je (stejně jako Diamantový věk) román na mnohá přečtení, skvěle vyprávěná potemnělá sci-fi, která posunula náš věk do nových dimenzí a rozměrů chápání. Pojmy jako kyberprostor a matrix, dnes už tak notoricky známé, vnesl do současného významového chápání právě Gibson se svým dílem osmdesátých let. Kromě Neuromancera bych doporučil také sbírku povídek Vypálit chrom či post-cyber experiment Virtuální světlo.

Odkazy:

Charles Stross - Archivy hrůz

Neal Stephenson - Diamantový věk

David Eddings - Diamantový trůn

Juraj Červenák - Černokněžník I: Vládce vlků

William Gibson - Neuromancer

pátek 23. listopadu 2012

PARANOIA


Ve dnech voleb jsem měl podivný pocit, že je to vlastně jenom sen. Spousta lží na plakátech, a já si jako občan budu muset vybrat tu podle mého pocitu nejméně nebezpečnou. Vše smysluplné, vše podstatné, pro co by měly být volby symbolem, se stalo minulostí. Nyní už nikdo nevěří vlastním lžím a směšným sebeklamům. Ani voliči, ani politici. Hodil jsem hlas do urny s pocitem, že to stejně nemá cenu, horší však by stále bylo nevolit vůbec. Naše ideály se rozpadly na prach, a nebyl nikdo kdo by nám dal naději na zlepšení poměrů. Ale to už se začaly objevovat první signály.

Vlastně ani nevím, co si o takzvaných konspiračních teoriích myslet (mám raději pojem alternativní teorie, protože se do něj vejdou i střízlivější, ale oficiálními strukturami taktéž dementované hypotézy). Někdo je ze strachu o ztrátu vlastní svobody (kterou nikdy neměl) přesvědčen, že svět je řízen tajným společenstvím vyvolených. A čemu jinému věřit, když jsme Boha vyprovodili ze dveří? Další se bojí návratu komunistů, třetí se na něj těší. Mám z toho akorát bolení hlavy a sucho v hubě. Najednou se ukazuje ta bezbřehá prázdnota, kdy máme každý jiný názor, a každý ve své jamce odevzdaně čekáme na smrt, s pocitem revoltujícího individualisty. Je to kýč, obrovský kýč.

Ani nevím, jak ten pocit popsat. Najednou se prostě stanete Jednotou. Je to podobné, jako když tisíce lidí v jednom momentu sledují ten samý pořad. Najednou se zkrátka moje myšlenky přestaly zdát oddělené od světa, ve kterém žiji. Říkám tomu synchronicita. Je to spíš náboženský pojem, než nějaký vědecky popsatelný jev.

Strach je evolučně důležitý, protože je součástí pudu sebezáchovy. Dávno bychom vymřeli, kdybychom jej neměli. Jenže v určitý okamžik je to nejstrašlivější nástroj manipulace v rukou nebezpečných lidí. Jak je poznáme? Stoupněme si před zrcadlo. Vemte si, že pouze něco tak malého jako je lidský mozek, dokázalo postavit ty nejšílenější mrakodrapy světa, stvořit symfonii, napsat román, a především vytvořit kolektivní dynamickou strukturu, kterou nazýváme společnost. Tu navíc vytváří zcela intuitivně, přizpůsobeně podmínkám. Proč bychom nemohli změnit reálnou skutečnost? Že to nejde? Fňukáme na špatném hrobě a sami sebe podceňujeme – vnímáme se jako mrzký hmyz a žádný div, že díky tomu tak skutečně žijeme.

Chybí nám ideál, jak správně podotýká profesor Franz. Jak ho ale najít? Nemusí to být ani nějaká statická ideologie jako je třeba komunismus, to bychom se dostali zpět, kde jsme byli. Ale každý žijeme nějaký zajímavý život, i když si to třeba nemusíme myslet. A paranoia nám nepomůže. Co nám pomůže? Pozitivní myšlení (ale nikoli ve smyslu naivního opíjení rohlíkem ala Pozitivní evoluce), jenže takový druh myšlení musí pramenit z našeho nitra a nikoli z kategorické identifikace s nějakou ideologií. Ideologie ještě není ideál. Nenadávejme proto idealistům, staňme se jimy. Je to jediné, co nás může zachránit od totálního sebezničení. V době moderních technologií se stále plácáme v nepochopitelné realitě s mentalitou lovců mamutů. Je jen na každém z nás, aby zničil skleněnou bublinu kolem sebe, a začal existovat i pro druhé. Ideál nesmí být fetiš, ale cesta. A to cesta, která nikdy nekončí. Ani naší smrtí.

pondělí 24. září 2012

Revolta jako osobní aktivita každého jednotlivce

Skutečná revolta začíná tam, kde se o ní přestane mluvit, a začne být realizována imaginací jednotlivce. Po shlédnutí klipu REVOLTA – Povstaň s láskou (feat. Oheň) jsem se donutil něco k tomu napsat, neboť ve mně už delší dobu bují myšlenky, které je nutné vyřknout. ODKAZ NA KLIP ZDE

Ta skladba je moc hezky vymyšlená textově (hudebně mi přijde dost sentimentální, ale pak by neměla takový psychický účinek). Zůstanu jen u textové složky. Poukazuje na mnoho poměrně důležitých vlastností skutečného myslícího občana - kritické myšlení, duchovní svoboda, obrana proti deformujícímu vlivu mediální komunikace. Jsem rád, že odpor proti pasivitě nabral tuto příjemnou hudební formu. Problém je ale jiný - a tím jsou posluchači. V tom textu se neobjevuje asi nic, s čím by šlo kategoricky nesouhlasit, a navíc poukazuje na to nejdůležitější - musíme se vzchopit, a každý jednat podle svědomí - NEKUPOVAT špatné potraviny, NESLEDOVAT stupidní bulvární média, ať už mluvíme o tisku (Blesk a podobné zhovadilosti) nebo televizi (prakticky celá televize, mám na mysli z části i Českou televizi, ale především nechutnou obludu NOVU, která zasírá občanům pasivní mozky a je jednou z hlavních příčin rozkladu morálky ve společnosti (vedle například ztráty schopnosti číst literaturu - tedy nikoliv ve smyslu technickém jako schopnosti číst písmenka a věty, ale ve smyslu interpretačním, schopnosti dešifrovat rozvrstvenost sdělení v médiích a umět tak filtrovat informace, a odhalit nekalosti v záměrech rafinovaných pisálků např.)).

Pozoruji v souvislosti s těmito písněmi zajímavý jev - všichni je sdílejí, všichni s tím horečně honem honem souhlasí, ale ne každý podle toho JEDNÁ. Dál se nadává na systém, aniž by mnoho lidí tušilo, jak je právě toto negativní myšlení pro systém živnou půdou, co víc - hotovým hnojivem. Má rada zní - nenechat se zblbnout negativitou protestu a konat podle určitého kodexu, který se stává svobodnou existencí v momentu, kdy podle něj začneme jednat. Jednou z prvních věcí, které musí každý člověk udělat, je přestat nadávat, a snažit se chápat věci v souvislostech. Situace v tomto státě je pouze odrazem našeho myšlení, a pokud se zcela zásadně změní naše myšlení, pár přitroublých páprdů nad námi nebude mít moci, ba naopak se můžeme dostat do bodu, kdy si budeme moci svých politiků vážit. K tomu je ale dlouhá cesta, a vykročit k ní můžeme pouze jedinou věcí - ZAČÍT U SEBE.